Kréta

Kréta

Kréta, nádherný ostrov nekonečných záhad a pradávných civilizací je, přes mnoho svých dosud neobjevených pokladů, místem spojení klasické středozemní civilizace a tisíciletých kultur Egypta a Malé Asie. Drsný ostrov Minos je tedy ideálním mostem (uměleckým, náboženským, a dokonce lingvistickým), který spojuje tři kontinenty: Asii, Afriku a Evropu. Na dlouhém teritoriu ostrova se nachází vysoký horský masiv Bílých Hor, Hora Idi a Dhikti Oros, ke kterým se přičítá ojedinělá náhorní rovina Lasithi, které nechávají málo místa úrodným planinám, které charakterizují další ostrovy podobné velikosti; výjímkou je úrodný pruh planiny Messará ve středo-jižní části. Nicméně drsná a divoká horská krajina často vypadá jako rozdrobená nekonečná série sugestivních roklí, které během zimních měsíců zadržují prudké přívaly vody, jejichž uvolněné síly přispívají stále ještě dnes ke tvarování samotné přírody krétské krajiny, a v létě jimi prochází chudé potůčky, zúžené suchostí a dusným horkem jiskřivého a neúprosného slunce. Dále se otevírají erozní brázdy a příkrá údolí malých planin a omezených vrchovin, dominuje bezkonkurentně a očividně prakticky ze všech bodů ostrova vysoký masiv Hory Idi, domov otce bohů Olympu, Dia, jehož symbol moci, býk se svými silnými rohy, byl poznán v obou špičatých vrcholech, které charakterizují vrchol hory, a které chrání Antro Ideo, kolébku boha dítěte: se vší věrohodností, právě pro tuto část vždy viditelnou v krajině, ve tvaru rohů a úzce spojenou s kultem vyššího boha, se zrodila symbolická představa „dvou rohů”, které v každém minojském paláci a svatyni připomínají přítomnost božstva a síly, která se přenášela do reálného rodu. Avšak síla a krása ostrova Kréta spočívá hlavně v jejích nádherných pobřežích: profil, který otevírá nekonečnou sérii zálivů, přístavů a malých přírodních zátok, které nabízejí snadný přístup díky přítomnosti výšin, které, někdy vypadajíc hrozivě, sestupují až do modrých vod Lybijského a Krétského moře. Pobřeží, která během tisíciletí poskytovalo jistou přístavní hráz korábům, které brázdily moře ve Středozemí v hledání nových teritorií na průzkum a dobytí pro nová spojení obchodního styku a pro zahájení politických a kulturních vztahů: egyptané, kypřané, rodořané, féničané, minojčané, mykéňané, rekové, rimane, byzantinci a arabové, bez opomenutí křižáckých výprav, Mořských Republik středověké Itálie nebo turků, a dokonce moderních vojenských flotil a početných turistických lodí. Bouřlivá historie ostrova vznikla pokusy o osvojení území v řadách napadení a obsazení, je svědkem zájmů ne vždy s mírovými záměry, které odedávna byly o ostrov Kréta a jeho obyvatele.
Už obydlená lovci v době kamenné zvané Paleolit a Mezolit mezi VII. a IV. tisíciletím př.n.l., na ni přijelo, pravděpodobně na prvních plavidlech, neolitické obyvatelstvo, které pocházelo z pevniny Anatolia (dnešní Turecko), z Malé Asie, a přiváželi domácí zvířata a semena rostlin, ukrývali se v jeskyních nebo v jednoduchých ob... číst dál

Kréta

Kréta, nádherný ostrov nekonečných záhad a pradávných civilizací je, přes mnoho svých dosud neobjevených pokladů, místem spojení klasické středozemní civilizace a tisíciletých kultur Egypta a Malé Asie. Drsný ostrov Minos je tedy ideálním mostem (uměleckým, náboženským, a dokonce lingvistickým), který spojuje tři kontinenty: Asii, Afriku a Evropu. Na dlouhém teritoriu ostrova se nachází vysoký horský masiv Bílých Hor, Hora Idi a Dhikti Oros, ke kterým se přičítá ojedinělá náhorní rovina Lasithi, které nechávají málo místa úrodným planinám, které charakterizují další ostrovy podobné velikosti; výjímkou je úrodný pruh planiny Messará ve středo-jižní části. Nicméně drsná a divoká horská krajina často vypadá jako rozdrobená nekonečná série sugestivních roklí, které během zimních měsíců zadržují prudké přívaly vody, jejichž uvolněné síly přispívají stále ještě dnes ke tvarování samotné přírody krétské krajiny, a v létě jimi prochází chudé potůčky, zúžené suchostí a dusným horkem jiskřivého a neúprosného slunce. Dále se otevírají erozní brázdy a příkrá údolí malých planin a omezených vrchovin, dominuje bezkonkurentně a očividně prakticky ze všech bodů ostrova vysoký masiv Hory Idi, domov otce bohů Olympu, Dia, jehož symbol moci, býk se svými silnými rohy, byl poznán v obou špičatých vrcholech, které charakterizují vrchol hory, a které chrání Antro Ideo, kolébku boha dítěte: se vší věrohodností, právě pro tuto část vždy viditelnou v krajině, ve tvaru rohů a úzce spojenou s kultem vyššího boha, se zrodila symbolická představa „dvou rohů”, které v každém minojském paláci a svatyni připomínají přítomnost božstva a síly, která se přenášela do reálného rodu. Avšak síla a krása ostrova Kréta spočívá hlavně v jejích nádherných pobřežích: profil, který otevírá nekonečnou sérii zálivů, přístavů a malých přírodních zátok, které nabízejí snadný přístup díky přítomnosti výšin, které, někdy vypadajíc hrozivě, sestupují až do modrých vod Lybijského a Krétského moře. Pobřeží, která během tisíciletí poskytovalo jistou přístavní hráz korábům, které brázdily moře ve Středozemí v hledání nových teritorií na průzkum a dobytí pro nová spojení obchodního styku a pro zahájení politických a kulturních vztahů: egyptané, kypřané, rodořané, féničané, minojčané, mykéňané, rekové, rimane, byzantinci a arabové, bez opomenutí křižáckých výprav, Mořských Republik středověké Itálie nebo turků, a dokonce moderních vojenských flotil a početných turistických lodí. Bouřlivá historie ostrova vznikla pokusy o osvojení území v řadách napadení a obsazení, je svědkem zájmů ne vždy s mírovými záměry, které odedávna byly o ostrov Kréta a jeho obyvatele.
Už obydlená lovci v době kamenné zvané Paleolit a Mezolit mezi VII. a IV. tisíciletím př.n.l., na ni přijelo, pravděpodobně na prvních plavidlech, neolitické obyvatelstvo, které pocházelo z pevniny Anatolia (dnešní Turecko), z Malé Asie, a přiváželi domácí zvířata a semena rostlin, ukrývali se v jeskyních nebo v jednoduchých obdelníkových chýších z nestálých materiálů a začali brzy výrobu nádob z pálené hlíny, opracovaných stále ručně. Časté nálezy malých ženských idolů esteatopigios („s přehnaně velkými hýžděmi”), jejichž typ byl společný pro celou kulturní zónu Sředozemí v této době, dokládají existenci hlubokého zakořeněného uctívání velké Bohyně Matky, udělující plodnost a blahobyt, která přetrvá v následujících obdobích a bude hlavním božstvím egejského světa. Během tisíciletí III př.n.l. příchod dalšího lidu z Anatolie — možná stejného rodu, ze kterého vznikne jednoho dne silné chétické osídlení, nacházející se ve vnitřích náhorních rovinách současného Turecka — určilo na Krétě spojení tradičních lokálních kultur a externích přínosů, které dalo život civilizaci doby bronzové, největšího období historie Kréty, známé jako Doba Minojská díky jménu mýtického krále ostrova, Mínós. Moc, kterou města ostrova dosáhla přibližně mezi lety 2700 a 1100 př.n.l. (s vrcholem kolem let 2000 - 1450 př.n.l.), je doložena také fantastickými hrdinskými činy bohů, nemálo z nich odehrávajících se na Krétě, a v legendách, které poznal celý klasický svět a které pronikly do doby kultury moderního Západu: dar, který král Mínós vyžadoval ročně od Atén, dvanáct mladičkých dívek a chlapců, náležících do aristokratických rodin města, a které obětoval jako jídlo pro svého zrůdného syna Mínótaura, polovina muže a polovina býka, je jasný náznak historických událostí, které se staly. Má se na mysli speciálně moment, ve kterém minojská nadvláda moří přivedla rozpínání Kréty až do Atén, které byly donuceny pravidelně posílat na velký ostrov dary, mezi něma otroky, až se atéňané vzbouřili (v mýtu je představuje Tesea, syn osvoboditel Egea, krále Atén); pravděpodobně zpětně se jednalo s politiky a manželskými svazky, jako se zdá ukazuje historie lásky mezi mladým aténským hrdinou a dcerou Mínóse, Ariadnou.
V každém případě Doba Minojská byla pro ostrov dobou velkého přepychu: byly postaveny nádherné paláce, obydlované královskými rodinami, které kontrolovaly všechny výrobní aktivity na svém vlastním teritoriu, shromažd’ovaly výsledky těchto aktivit a později moudře rozdělovaly obyvatelstvu; tento systém měl jistě úspěch, máme-li na paměti, že po katastrofě, která vznikla velkým zemětřesením, doprovázeným přílivovými vlnami a požáry, po kterých okamžitě následovaly invaze obyvatel z kontinentálního Řecka, které zničily kolem roku 1700 př.n.l. první paláce, se stavěly druhé, které odrážely organizaci téměř identickou se způsobem života. Tenhle způsob života potrvá ještě po nějaká staletí až áo doby kolem roku 1450 př.n.l., kdy nová živelná pohroma zničila také tuto druhou fázi minojské Kréty: možná to byl obrovský výbuch sopky na ostrově Santorín (Thera), událost takových dimenzí, o kterých dokonce mluví Bible, a ze kterých pravděpodobně vznikl mýtus o celé jedné civilizaci, potopené v moři se svými zlatými městy, Atlantidě. Dosah erupce je zdokumentován archeologicky, mezi jinými také několika metry popele a sopečného materiálu z Thery, nacházející se ne méně než v Tarantském zálivu, vzdáleném na tisíce kilometrů. Rozvoj silných minojských byrokratických monarchií, podobných těm, které vládly v centrech Blízkého Východu, se odráží ve značných rozměrech a vytříbeném luxusu paláců, statků a soukromých obydlí, ze kterých opravdová vláda nad mořem kontorolovala oblast Egejského moře. Představitelé této třídy registrovali své aktivity, své administrativní účty, své smlouvy, psajíc na hlínové destičky v jazyce blízkém budoucí klasické řečtině a v písmu, odvozeném z hieroglyfického systému , které ještě stále dnes nebylo totálně rozluštěno. Kontakty se sousedními ostrovy, se Sýrií féničanů, s Malou Asií a s Egyptem byly intenzivní. Dokumenty referují o Keftíou, malé osídlení, ztotožněné právě s minojskými krétany. Duchovní svět kréťanů byl složitý a členěný; tak ho odhalují hrobky, jejichž, vybavení svědčí o víře v mimozemský život, a náboženské symboly, ve kterých dominuje spolu s dvojitými rohy dvojbřitá sekera, se kterou král-kněz mohl, pokud to bylo nutné, vykonávat své dvojité právo, politické a náboženské: právo života a smrti s jedním ostřím na občany a s druhým na obětované oběti. Minojská kultura se rozšířila a zakotvila dokonce na nevzdálené řecké pevnině Peloponésu, kde kvetoucí města Argos, Pilos, Nauplia, Micenas a Tirinto žily ve světle analogické minojské civilizace. Po jejím pádu, ovlivněném erupcí sopky, obyvatelé Peloponésu, achajského rodu, se vylodili na pobřeží oslabené a trýzněné Kréty a dobyli snadno města, kde dali vzniknout jedné z nevídaných změn v historii: mykénské civilizaci (téměř dcera minojské, která v ní měla v každém případě hluboké kořeny a napadla ted’ samotnou Krétu, aby nahradila kulturu, která ji vytvořila). Nicméně také mykénské období bylo obdobím lesku a moci pro Krétu; z této doby se datují události, ze kterých dnes zůstávají stopy pouze v epických básních nebo v mýtech, jako spoluúčast krétských hrdinů v Trojské válce, vyprávěné Homérem. Králové zabrali stejná místa svých minojských předchůdců, které zrekonstruovali a přizpůsobili svým nárokům; jejich dokumenty jsou psány v jazyce, který je předkem klasické řečtiny, písmem, které je do jisté míry spojeno s písmem předchůdce, lineárním písmem typu B. Kolem roku 1050 př.n.l. invaze dórských kmenů, které pocházely z kontinentu, znamená konec mykénské civilizace (na Krétě stejně jako v ostatním Řecku) a začátek řecké klasické civilizace. Kréta se přetváří v obrovskou velmoc se svými početnými městy-státy, kde jsou rozdělena ekonomická a kulturní dědictví mykénských království na pevné zemi i na moři, zůstávajíc vždy spojena s jazykem a kulturou dórských kmenů. Bohatá, mocná a se strategickou polohou, mající pevné kontakty s Orientem a přispívající, dovozem produktů a podporující řemeslnictví, ke vzniku řeckého klasického stylu, který se bude rozvíjet na stále více pořečtěném pobřeží. S touto minulostí s vynikajícími historickými tradicemi, Kréta padla do rukou Římanů, nových panovníků Středozemí v I. století př.n.l., kdy konzul Metelo, nazývaný právě „Krétan”, srovnal se zemí ostrov a dobyl jej pro Věčné Město. Vznikem Impéria, Kréta, spojená s Kyrenajkou (dnešní Lybie), tvořila jedinou provincii, jednu z nejbohatších Impéria, jejíž guvernér sídlil v Gortině, na planině Messará. V posledních letech Římského Impéria, historie ostrova, cíle touhy všech obyvatel Středomoří, se stává pokaždé více zmatenou a dramatickou, s neustálou krvavou agresí a přirozenými povstáními proti utlačovatelům. Od roku 324 tvořila část, jako celé Řecko, Byzantské Říše; v roce 823 byla uchopena Araby, kteří tam zůstali více než jedno století, do roku 961. Vyproštěna byzantskou flotilou Nicéfora Focase, po IV. křižácké výpravě o ni zápasili mořské republiky Janova a Benátek, s vítězstvím Benátské Republiky. Ta udržela moc ve dlouhém prosperujícím období, od roku 1204 do roku 1669, a musela tlumit početná vzbouření, ve kterých byla požadována volnost; ještě dnes na celém teritoriu ostrova jsou dochovány památky z těchto bitev. Byla napadena a obsazena turky v roce 1645, ale dobytí bylo dokončeno po dlouhém obležení po téměř 24-řech letech, když padlo hlavní město Candía; toto přemožení ovlivnilo definitivní odstoupení benátčanů. Kréta zůstala pod nelítostnou cizí nadvládou po více než dvě staletí, od roku 1669 do roku 1898, nejchmurnější období své historie, ve kterém byla centrem úporného odporu proti tureckému dobyvateli, platícím nesčetným číslem nevinných objetí. Podpořena Anglií se v roce 1898 vzbouřila a prohlásila svou nezávislost; připojení к Řecku se datuje v roce 1913. V roce 1923 bylo muslimské obyvatelstvo donuceno opustit ostrov, na kterém našli útočiště naopak rekové, kteří utíkali z tureckého pobřeží. Během II. světové války padla do rukou němců, kteří se viděli donuceni čelit násilné opozici hrdého obyvatelstva, jehož hlavní charakteristika, vyzrálá během své álouholeté bouřlivé historie, je právě žhavé přání svobody. Dnes ostrov Kréta tvoří nejváženější šperk Řecka.

zavřít