Praha

Praha

„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká,“ prorokovala kdysi bájná kněžna Libuše. Přemysla Oráče, za něhož se provdala, vyslala vyorat pluhem brázdu, která určí hranice vysněného města. Dá se tedy říci, že na samém počátku města stála krásná žena – jak příznačné pro všechnu nádheru, která tu v průběhu věků vykvetla... číst dál

Praha

„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká,“ prorokovala kdysi bájná kněžna Libuše. Přemysla Oráče, za něhož se provdala, vyslala vyorat pluhem brázdu, která určí hranice vysněného města. Dá se tedy říci, že na samém počátku města stála krásná žena – jak příznačné pro všechnu nádheru, která tu v průběhu věků vykvetla. Legendární sídlo kněžny Libuše bylo prý na Vyšehradě, na skále jižně od Starého Města, nad vltavskými peřejemi opěvovanými v mnoha písních i básních. Trasy dálkového obchodu ale procházely výhodnějším terénem, poněkud dále po proudu řeky. Proto Přemyslovci založili své hradiště na druhém břehu, na východním ostrohu hradčanského návrší – dnes tam stojí Pražský hrad – Hradčany. Tržní osada v podhradí byla nazývána Praha (jedna z teorií říká, že jméno vzniklo ze slova práh, tedy peřej). V těchto místech byla řeka tak mělká, že se dala bezpečně přebrodit.

V Pražské kotlině mezi Pražským hradem a Vyšehradem se postupně rozrůstala rozsáhlá sídelní aglomerace s kostely, osadami a dvorci. Tržní osada byla již od 10. století na Malé Straně. Městské osídlení se kolem roku 1100 nacházelo pod Staroměstským náměstím. V jeho dnešních katakombách jsou ukryty první ulice Prahy (povrch Starého Města dnes díky navážkám leží výše). Ve druhé polovině 12. století byly oba břehy Vltavy spojeny prvním kamenným mostem, pojmenovaným podle Judity, manželky prvního českého krále Vladislava.

K rozkvětu pozvedli Čechy i Prahu Lucemburkové, především nejslavnější český král a také římsko-německý císař Karel IV. Na trůn nastoupil mladý a měl spoustu času na to, aby Prahu přetvořil podle svých představ. Dnešní živoucí kouzelné město je do značné míry stále ještě Karlova Praha. V těch dávných časech pro ni Karel vykonal čin z nejvýznamnějších – v roce 1348 v Praze založil první vysoké učení ve střední Evropě – Karlovu univerzitu. Dřívější koňský trh se proměnil v nejširší bulvár tehdejší Evropy – dnešní Václavské náměstí, 750 m dlouhé a 60 m široké. Z dobytčího trhu císař udělal Karlovo náměstí, dlouhé dokonce jeden kilometr. Karel se staral i o chudé – kdo pracoval na stavbě Hladové zdi, dostal denně polévku a chléb. Zbytky této zdi na západním svahu Petřína nabízejí řadu romantických míst lákajících k procházkám i dostaveníčkům milenců.

Tvář Prahy je v každém ročním období jiná. Na jaře je oděna do zeleně rašících stromů a zářivých barev květů. V létě je plná turistů, hektická, občas až nesnesitelně. Kolem Vánoc se odhalí duše Prahy, ale nejoriginálnější je tu podzim. Když padnou první mlhy, stíny Starého Města vytvářejí pochmurnou náladu křivolakých uliček. Sochy jako by ožily, kamenní hadi se vlní a téměř slyšíte smích ďábelských nestvůr. Bojující giganti v měsíčním světle namáhavě oddechují a svatí na mostě mají najednou fanatický pohled. Praha není jen Zlaté město, je také městem nočních fantazií.

Dnes znovu žije Praha ze své historie. U příležitosti milénia bylo české hlavní město zvoleno evropským hlavním městem kultury a historické jádro přidala organizace UNESCO na seznam kulturního dědictví lidstva. Po čtyřiceti letech v pozici „zakázaného města“ se ve starých uličkách i na pompézních náměstích probudil nový život. Historickým fasádám se konečně dostalo potřebné péče. Kdo má Prahu ještě v paměti z nedávné minulosti, je při každé další návštěvě překvapen, co nového se tu zrodilo. Také okrajové čtvrti se postupně vymaňují z šedi a uniformity, k nimž je odsoudila socialistická architektura. Praha je dnes doopravdy tím, čím vždy v minulosti byla: centrem Evropy. Je také živoucím muzeem nabízejícím nepřeberné množství památek.

Do Prahy se jezdí na poznávací pobyty, za Mozartovou hudbou na Bertramku nebo na koncerty Pražských filharmoniků do Rudolfina. Nejvíce turistů ze zahraničí ale přijíždí kvůli pivu. Právě prostředí pražských pivnic zrodilo snad nejslavnější českou literární postavu – dobrého vojáka Švejka. Z jeho oblíbené hospůdky U kalicha je dnes turistická atrakce, i když sám Švejk už patří minulosti. Studentské hospůdky se daly na ústup před bílými kužely ubrousků nově upravených luxusních restaurací. S nimi vymizely i stoly, u nichž jako stálí hosté popíjeli místní umělci.

Kde vůbec zůstali Pražané? Zmizeli někam, kde je turisté nenajdou. Žádný strach, typický Pražák ani jeho smysl pro humor jen tak snadno nezhynou.

zavřít